Řemeslo: Kytara ze mlejna

V historické budově bývalého vodního mlýna na řece Svratce přicházejí na svět kytary značky Furch. První nástroje začal František Furch vyrábět v osmdesátých letech doslova na koleni. Dnes prosperující firmu vede společně se synem Petrem.

Když František Furch v osmdesátých letech vyrobil první kytaru z vysloužilého piana, těžko mohlo někoho napadnout, že se jeho nástroje jednou budou prodávat až ve Spojených státech amerických. František – původní profesí zámečník – ale roky trpělivě budoval svoji značku, a tak dnes na jeho nástroje hrají nejen amatérští muzikanti po hospodách a u táboráků, ale i takové hvězdy jako folková zpěvačka Suzanne Vega, latin-jazzový kytarista Al Di Meola, Per Gessle, jenž býval součástí popového dua Roxette či u nás písničkář Xindl X. Vloni na podzim dobyl Furch i mekku country hudby, americký Nashville. Nástroje ve znaku s písmenem F se sice v USA prodávají už od roku 2003, teď má ale česká firma za oceánem svou vlastní pobočku.  

Z Ameriky zpátky domů 

Z hlavního města státu Tennessee se vraťme do Evropy, do vsi Velké Němčice ležící pár kilometrů jižně od Brna. Rodině Furchů tu patří areál bývalého mlýna, o němž se prameny poprvé zmiňují už v 16. století. Mlýnská kola tu dávno neklapou a po vysušení bočního ramene Svratky, jehož vody v minulosti mlýn poháněly, se zpřetrhaly i vazby areálu s řekou. Díky Furchovým ale mlýn, který před jejich příchodem dlouhodobě chátral, opět ožil. V roce 1992 si firma pronajala malou část areálu, o pár let později jej od tehdejšího majitele celý odkoupila. „Taťka měl tehdy dvě možnosti – buď postavit na zeleném drnu moderní montovanou halu, nebo koupit historickou budovu, jejíž stěny něco pamatují. Rozhodl se správně. Novostavba by sice byla variabilnější, postrádala by ale ducha,“ hodnotí tatínkovy kroky dnešní ředitel firmy Petr Furch. 

Firma i rodina v jednom  

V jedné části areálu se vyrábějí kytary, druhá je přestavěná na bydlení a rodina se tu chystá otevřít i malé muzeum firmy. Návštěvník se tady například dozví o prvních partyzánských letech, kdy František Furch nástroje vyráběl doslova na koleni. Krom zmiňované kytary z piana tehdy vytvořil třeba i banjo ze starého bubínku. „Za komunismu nebylo možné sehnat materiály, ke kterým máme nyní přístup. Přesto jsou nejstarší tátovy kytary na svou dobu nadstandardní a hraje se na ně dodnes. Jak to víme? Mnohé se k nám dostanou na servis a my jejich stáří poznáme podle sériových čísel ukrytých v těle nástroje,“ vysvětluje Furch mladší. Muzikanti si podle něj staré kytary z osmdesátých let hýčkají, zároveň si k nim ale mnozí pořizují novější modely. „Vývoj jde strašně rychle kupředu,“ dodává. 

Kytary z garáže  

Není bez zajímavosti, že v osmdesátých letech František Furch vlastně podnikal nelegálně. Tehdejší režim nic podobného nedovoloval, ale i tak nadšený zámečník ve své garáži do roku 1989 stihl vyrobit zhruba stovku hudebních nástrojů – kytar a několik málo mandolín. Na české hudební scéně si díky tomu vybudoval pověst prvotřídního kytarového stavitele a po jeho nástrojích sahalo mnoho známých hudebníků. I přesto se mu podařilo výrobu utajit před úřady a nikdy se nedostal do konfliktu se zákonem. Dobrá pověst jeho ‚garážové‘ značky se naplno zúročila po změně režimu. Firma začal růst, až se dostala na dnešních pětašedesát zaměstnanců a nějakých sedm tisíc nástrojů ročně. Většina produkce jde přitom na vývoz. 

Za dokonalým zvukem stojí výzkum