Na prohlídce „kytarového“ mlýna: česká firma Furch Guitars prodává kytary po celém světě

První kytara vznikla v garáži, další se dnes vyrábějí v bývalém mlýně. I ten je ale už rodinné firmě Furch Guitars malý, proto plánuje postavit novou halu.

Kytaru s typickým „F“ zná nejspíš každý, kdo se o tyto akustické nástroje jen trochu zajímá. Rodinná firma Furch Guitars se vypracovala na nejvyšší pozici mezi tuzemskými výrobci. A skvělé jméno mají její prémiové nástroje také ve světě.

O to překvapivější by možná pro některé kytaristy ze západní Evropy nebo Ameriky bylo, kdyby viděli, kde se tyto špičkové nástroje vyrábějí. „Fabrika“ Furch Guitars se totiž i dnes, po rekonstrukci, podobá daleko více mlýnu, který v objektu sídlil v minulosti a který připomínají historické mlýnské kameny.

Uvnitř ale zaměstnanci pracují s nejnovějšími technologiemi, CNC stroji, na několika místech se pilně činí roboti. Z rozhovoru s pokračovatelem rodinné tradice, dnešním šéfem firmy Petrem Furchem, je evidentní, že právě na skloubení inovací s tradicí je nejvíc pyšný.

Nelegální startup

Firma Furch Guitars dnes prodává své kytary po celém světě. Její kořeny ale sahají do doby, kdy bylo něco takového naprosto nemyslitelné. Zakladatel Furch Guitars František Furch první nástroje vyráběl v dobách tuhého socialismu v garáži. Podle tehdejších paragrafů to bylo nelegální.

Začal ovšem z jiného důvodu, než že by si zakázaným podnikáním chtěl vydělávat. V komunistickém Československu se na konci sedmdesátých let nedal za rozumné peníze sehnat nástroj, po kterém František Furch jako muzikant toužil: takzvaný roundback, tedy aktustická kytara s „vyboulenou“ zadní deskou. „A tak si jej vyrobil sám,“ říká Petr Furch.

Kytara měla úspěch i mezi kolegy muzikanty. Hlad po kvalitních, běžnou cestou nedostupných kytarách nakonec vedl k tomu, že roku 1981 Furch rozjel něco, co bychom dnes nazvali garážový startup. Do „sametu“ vyrobil a prodal na stovku nástrojů. Pověst schopného a zručného nástrojaře pak původní zámečník naplno využil po roce 1989, kdy se okamžitě vrhl do podnikání, tentokrát už oficiálního.

Tradice versus inovace

Prohlídku „kytarového mlýna“ začíná náš průvodce a šéf rodinného podniku Petr Furch v sušárně, mezi štosy ne­opracovaných desek dřeva nejrůznějších barev a exotických názvů. Postupně se přesouváme do dalších poschodí a sledujeme, jak se surové dřevo v kaž­dém vyšším patře mění do výsledné podoby: prémiové kytary, zabalené a připravené k expedici.

Petr Furch vysvětluje, co provádějí zaměstnanci na jednotlivých pracovištích; při výrobě kytary hraje stále zásadní roli lidská ruka. Nejpyšnější je ale zjevně na pozice, kde lidi nahradily stroje. Či lépe řečeno, odkud se lidé přesunuli jinam, protože podle Furcha roboti nepřipravili v jeho firmě o práci jediného člověka. Právě v technologiích prý nicméně spočívá jeho hlavní přínos rodinnému podnikání.

Původně přitom o pokračování v rodinné tradici vůbec nepřemýšlel. „V době odporu, jako puberťák, jsem o tom nechtěl ani slyšet. A otec vlastně taky ne,“ vypráví Petr Furch. Nejprve plánoval kariéru muzikanta. Po studiích na uměleckého truhláře ale přece jen do otcova podniku nastoupil. Původně jen aby si přivydělal.

Brzy ho výroba kytar vtáhla stejně jako jeho otce. „Zjistil jsem, že mám technický talent, a dokázal jsem vymýšlet zlepšováky. Otec tyto změny postupů přijímal vstřícně, měl jsem z toho radost,“ vzpomíná Petr Furch. Postupně tak začal do tehdy ještě – podle jeho slov – primitivnější výroby zapojovat technologie.

Některé profese nahradily CNC stroje, na několika pracovištích pracují dokonce roboti. Petr Furch u jednoho z nich, který brousí krk kytary, vypráví, jak novinky zaváděl do výroby. A jak posunul celou firmu o míle dopředu – v kvantitě, ale především kvalitě výroby. „Pořád hledáme způsob, jak nástroje dělat kvalitnější. Firma je tímto přístupem prorostlá,“ tvrdí.

Nejde navíc jen o opracování dřeva pomocí moderních strojů. Furch využívá také nové typy laků, které vylepšují zvuk nástroje. Výztuže do kytar se zase vyrábějí ze skelného vlákna, což zvyšuje hratelnost a funkčnost kytary. „Jsou to relativně moderní materiály, které dřív neexistovaly. Ano, výroba kytar je docela konzervativní obor a nástroj musí vypadat do jisté míry tradičně. Pod povrchem je ale hodně věcí, které se dají posouvat,“ dodává šéf Furch Guitars, že tradice se s inovacemi vůbec nevylučují.

Postupně se tak Petr Furch do firmy zapojoval víc a víc, až nakonec šéfování převzal úplně. Otec František Furch už žádnou výkonnou roli nemá a zapojuje se hlavně do vývoje. „Jeho stejně nikdy nebavila ekonomika firmy, nechce počítat a netají se tím,“ usmívá se následovník ve vedení Furch Guitars.

Dobývání Ameriky

Po prohlídce brusek, lakoven a mnoha dalších rozličných pracovišť vystoupáme až do nejvyššího patra, k samotnému finále. Tady se po natažení strun a posledních kontrolách kvality nástroje balí a připravují k expedici. Letos odtud do více než třiceti zemí světa vypraví na deset tisíc kytar mnoha modelových řad. V plánu je přitom další růst – napřesrok zhruba o třetinu.

Nejsilnější je postavení značky Furch v Česku – je místní jedničkou mezi značkami. „Hned na druhém místě je Německo, kde jsme také zavedení a máme tam silnou prodejní síť,“ dodává Petr Furch. Když si má vzpomenout, ve které zemi se „jeho“ kytary nedají sehnat u tamních prodejců, vybaví se mu snad jen Řecko a Albánie.

Nejzajímavější je ale prý americký trh, kde za centrálu ve Spojených státech vybral Nashville. Nebylo to zdaleka jen kvůli tomu, že si toto město s akustickou kytarou spojí asi každý člověk, který se trochu orientuje v hudbě. „Ano, je to trochu klišé, ale kvůli tomu jsme si Nashville nevybrali. Hledali jsme místo, které je nejen centrem muziky, ale ani není moc drahé a má ekonomický potenciál,“ vysvětluje Furch.

Dnes má firma v Nashvillu dva kmenové zaměstnance v místní „dceřince“ a postupně buduje dealerskou síť. Daří se to možná až neočekávaně dobře. „Během čtyř let jsme se dostali z 250 na 2500 prodaných kytar za rok. To vidím jako velice dobrý progres,“ konstatuje Petr Furch a dodává, že v plánu je další růst: „Z plánovaného navýšení výroby jsme podstatnou část alokovali do USA, uvědomujeme si, že se potřebujeme dostat dál a nemůžeme zůstat v tomto bodě.“

Muzikanti versus influenceři

Na nástroje z dílen Furch Guitars hraje mnoho známých muzikantů z Česka, ale i ze světa. „Al Di Meola, Suzanne Vega, Per Gessle, David Koller, Vlasta Redl nebo Zdeněk Bína. S naší cestovní kytarou jedno turné odjel i Xavier Baumaxa,“ vypočítává Petr Furch.

Trochu překvapivě ale jedním dechem dodává, že věhlasná jména jsou sice dobrou reklamou, ale nemají na rozšíření značky dominantní vliv. „Ano, kdyby na naši kytaru odehrál koncert třeba Bob Dylan a pochválil ji, jistě by to pomohlo,“ popisuje hypotetickou situaci. Podpora muzikantů ale není většinou v těchto případech zadarmo a ve výsledku se nevyplatí.

Daleko důležitější jsou v dnešní době influenceři. Nepředstavujme si ovšem pubertální tiktokery, kteří dělají reklamu na módu nebo kosmetiku. V oblasti hudebních nástrojů jsou klíčoví recenzenti a hudební nadšenci, kteří především na YouTube pravidelně publikují svá hodnocení vybraných kytar. Dokážou tak zasáhnout deseti- i statisícové publikum. Jejich pochvala má přitom u hudebních amatérů i profesionálů velkou váhu.

V takovém případě se vyplatí poslat nástroj z Velkých Němčic do Spojených států k recenzi. I díky nim si značka za Atlantikem vydobyla dobrý zvuk. Zalíbila se prý také filozofie firmy spočívající v inovacích a vylepšování akustických kytar.

Hala místo mlýna

Poslední štací téměř tříhodinové exkurze je showroom. Na zdech tu visí desítky modelů, které ve Furch Guitars vyrábějí nyní; k zhlédnutí je ale také původní model z garáže nebo unikátní, butikové kytary vyrobené na zakázku.

Petr Furch předvádí prodejně nej­úspěšnější model – cestovní kytaru. A zatímco ji skládá a ladí, vypráví o budoucích plánech. Limitující pro firmu podle něj dnes není nedostatečná poptávka. „Smlouvy s dealery v jednotlivých zemích máme na rok dopředu. Kdybych ale měl k dispozici dvojnásobek kytar na další období, prodali bychom je. Byli jsme ostatně i v situaci, kdy jsme museli poptávky odmítat,“ tvrdí.

Logicky se tedy nabízí otázka, kam až chce s rodinnou firmou vyrůst. „V hlavě mám cíl – mezi pětadvaceti a třiceti tisíci kytarami ročně. K tomu už ale současné prostory nebudou stačit. Proto plánujeme tady nedaleko postavit novou výrobní halu. Příští rok bychom chtěli požádat o stavební povolení,“ říká Petr Furch.

Navýšit kapacity tak, jak to dělají velcí výrobci, a sice přesunem do levnějších zemí, rozhodně neplánuje. Pokud by prý měl zaručit stejnou kvalitu, jakou nabízí u svých prémiových kytar vyrobených v Česku, nakonec by to stejně nebylo o moc levnější.

Strach nepřijímám

V optimismu Petra Furcha nebrzdí ani aktuální ekonomické problémy nebo energetická krize. „Nechci si s tím dělat těžkou hlavu, protože o moc horší to už být nemůže. Dal jsem stranou peníze, abychom se tím nemuseli trápit, a tím pro mě tento problém končí. Nemám rád strach, nepřijímám strach,“ říká rezolutně.

Vyplatilo se mu to ostatně už během pandemie covidu. Zatímco jeho prodejci v panice z uzavřených obchodů volali a chtěli rušit objednávky, on výrobu zastavit odmítl. „Naopak jsme nakoupili zásoby na sklad, dodneška máme kvůli váznoucím dodávkám o dvě pětiny vyšší zásoby než dříve. Věděl jsem, že zastavení výroby se nedá dohnat,“ vysvětluje Petr Furch. Zatímco obchodník může zboží „zamrzlé“ na skladu prodat později, měsíční stopku výroby už dohnat nelze – je to okamžitá ztráta.

„Proto jsem obchodníkům vysvětloval, že je potřeba kytary odebrat a zaplatit tak, jak slíbili. A že jim ulevíme v následujících kvótách, pokud budou chtít. Většina z nich to pochopila, a kdo ne, s tím už dnes nespolupracujeme,“ vzpomíná. Nakonec se ovšem odvaha vyplatila: poptávka po kytarách kvůli lockdownům stoupla a byznys jen vzkvétal.