Na akustické kytary značky Furch hrají profesionální muzikanti i amatéři z celého světa. Ve Velkých Němčicích u Brna jich vyrobí až osm tisíc za rok a kvalitou se rovnají těm největším světovým hráčům v oboru. Jde přitom o rodinnou firmu, kterou po zakladateli Františku Furchovi (60) převzal před šesti lety jeho syn Petr (34). Vloni vstoupili na čínský trh a letos se chystají dobýt Ameriku.

Tu kytáru jsem koupil kvůli tobě…“ začal mi v den mých patnáctých narozenin prozpěvovat otec cestou do prodejny hudebních nástrojů v Bílé Labuti. Chtěl, abych se naučil hrát na kytaru, protože takoví kluci jsou v kolektivu oblíbení a každá holka je chce. V tomto ohledu jsem ho zklamal. Petr Furch svého otce nezklamal. Naopak, na kytaru se naučil nejen hrát, ale umí ji i vyrobit. Před šesti lety převzal otěže rodinné firmy a úspěšně ji vede i dnes. Mezi hrdými majiteli jejich kytar najdete taková jména jako Glen Hansard, Suzanne Vega, Per Gessle, David Koller a mnoho dalších hudebníků z Česka i ze světa.

Značka Furch své kytary vyváží do celého světa včetně Japonska, Číny nebo Spojených států. Každá z kytar je vyrobena v budově starého mlýna ve Velkých Němčicích nedaleko Brna. Onoho lednového dopoledne, kdy jsem se do Furch Guitairs vypravil, panoval v několikapatrové budově čilý ruch. Kromě několika desítek zaměstnanců tu má napilno i několik robotů. Nakonec jsem mluvil nejen se současným ředitelem značky Petrem Furchem, ale i jeho otcem Františkem, který značce Furch Guitairs v roce 1981 položil v garáži svého rodinného domu základy.

Jak se liší kytara značky Furch z roku 1981 od té z roku 2019?

František: Ten rozdíl je diametrální. Mé první kytary byly poloplastové, zatímco dnes děláme celodřevěné. U dnešních kytar je jiné všechno. Já se vždy snažil dělat to nejlepší v rámci možností – a možnosti se v průběhu let hodně změnily. V době, kdy jsem začínal, nebyl internet, shánění informací bylo mnohem těžší než dnes. Byl úspěch, když se mi do ruky dostal katalog tehdy populární značky Ovation, a já tak měl možnost vidět detaily jejich kytar. Ale nekopíroval jsem je, vždycky jsem chtěl být jiný než konkurence. Dnes se směju zvláštnímu designu svých prvních výrobků, každý kus byl úplně jiný. Pracoval jsem metodou pokus-omyl a kytary vyráběl doma v garáži. Dnes ve výrobě pracuje sedmdesát lidí a ty výrobní postupy jsou dané. Samozřejmě, pořád se něco vychytává, ale jsou to jen drobnosti.

Kdy přišel ten hlavní zlom ve výrobě?

František: V devadesátém čtvrtém roce, kdy jsme začali vyrábět celodřevěné kytary. V té době poloplastové kytary během jediného roku skoro zmizely. Bill Kaman, který byl autorem kytar Ovation, tehdy najednou přišel s celodřevěnou kytarou Takamine, kterou začal vyrábět s jednou japonskou manufakturou, a to ovlivnilo celý svět. Všichni muzikanti najednou začali vyhledávat kytary tohoto typu, takže jsem na to musel zareagovat. Bylo to docela těžké, protože ačkoliv jsem se vyučil a celodřevěnou kytaru jsem vyrobit dokázal, výroba musela být produktivnější a já musel začít vymýšlet zlepšováky. To není jako u stolařů, kteří si řeknou, že kromě kuchyňských linek budou dělat postele, a nemusí ve výrobě nic měnit.

Měl jste v té době na našem trhu nějakou konkurenci?

František: Konkurence tu byla. Třeba firma Cremona v Lubech, která ještě před revolucí vyvážela sedmdesát procent kytar do zemí RVHP, na což později doplatili. No a v jednu chvíli se také firma Varhany Krnov rozhodla, že kromě varhan a elektrických kytar, na které mimochodem začínali hrát i Beatles, budou dělat akustické kytary. Byla to ale velká firma a nebyla tak flexibilní jako my v rodinné firmě. Schválení každé změny muselo jít přes spoustu lidí. Ale nějakých deset let jsme se tu na trhu potkávali.

Vzpomenete si na chvíli, kdy jste poprvé vyrazili prezentovat kytary na Západ?

František: To bylo těsně po revoluci, na jaře roku 1990. Vyrazili jsme okouknout veletrh ve Frankfurtu, o kterém jsme věděli, že je hodně důležitý, ale vůbec jsme nevěděli, co se na něm děje. Ještě o rok dříve jsme si ani neuměli přestavit, že se tam někdy dostaneme. Vzpomínám si, jak jsme se na posledním odpočívadle před Frankfurtem převlékali do fialových obleků. No, bylo to hodně zajímavé. (směje se) Tehdy jsme se tam seznámili s majiteli tradiční německé firmy Hopf – a padli jsme si do oka. O rok později nám umožnili prezentovat našich deset kytar na jejich stánku.

Jak tehdy lidé reagovali?

František: Hodně nám pomohlo, že za námi stáli Němci se svou tradicí. Za nimi byla velká síť maloobchodních odběratelů, a jelikož jim důvěřovali, udělalo to svoje. Kdybychom tehdy nevystavovali s nimi, všechno by asi dopadlo jinak.

Dostavila se pak nějaká velká vlna objednávek?

František: Tehdy ten efekt nebyl okamžitý. Naopak to bylo jedno z nejtěžších období, protože najednou chtěli všichni nakupovat na splátky, které pak nespláceli. Já byl v té době z osmdesáti procent závislý na našem trhu, kde byla nově zavedena daň z přidané hodnoty. Nechtěl jsem zdražovat, takže zisky šly dolů a výroba přestala být ekonomická. Tehdy jsem zaměstnával asi třicet lidí -a zhruba polovinu jsem musel propustit. Ale kvůli tomu polovičnímu krachu jsem vyčistil portfolio a najednou to začalo ekonomicky fungovat. V roce 1994 pak šla čísla nahoru.

Napadlo vás už tehdy, že firmu jednoho dne předáte synovi?

František: To bylo ještě hodně brzy. Bylo mu deset a ještě koukal v televizi na pohádky. (směje se) Mohl jsem doufat, ale ne vždycky to vyjde.

Petře, kdy vám dal táta první kytaru?

Petr: Bylo mi patnáct. Ale nechtěl jsem obyčejnou, chtěl jsem elektrickou.

František: A já to těžko rozdýchával. Dcera tehdy viděla mou bezprostřední reakci a docela mě uzemnila, když mi řekla, že je přece jedno, jaká ta kytara bude. (směje se)

Kdy jste se rozhodl, že práce v rodinné firmě pro vás bude tím pravým?

Petr: Já sem tehdy chodil na různé brigády, ale že bych měl touhu dělat v naší firmě kariéru, to zrovna ne. V pubertě jsem se viděl spíš jako muzikant. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem skončil školu a naši mi řekli, že u nich sice můžu bydlet, ale na život si budu muset vydělat sám. Tak jsem se s tátou dohodl, že nastoupím u něj. V začátcích mi pomohlo, že jsem byl muzikant a vcelku rychle jsem mohl nastoupit do té poslední fáze výroby, kde se dělá ostrunění a seřizování. Tehdy jsem v sobě objevil technické myšlení, což se projevovalo tak, že jsem chodil za tátou s tím, co bychom mohli vylepšit nebo udělat jinak. Byly to hlouposti, ale táta na ně skvěle reagoval a nebránil se jim. A to mě motivovalo k dalšímu přemýšlení o různých vylepšeních. Tehdy jsem si začal říkat, že i v rodinné firmě bych mohl něco dokázat.

Vy jste studoval uměleckou řezbařinu. Byla to jasná volba?

Petr: Vzpomínám si, že mě to tehdy hodně táhlo k počítačům a chtěl jsem studovat informační technologie.

František: No a já viděl nebezpečí, že to s těmi počítači nevyjde. Na druhou stranu jsem ho od toho úplně nezrazoval, protože jsem si všiml, že malé CNC stroje se už programují pomocí počítačů, a jelikož já na tohle nemám talent, říkal jsem si, že bude fajn, že s tím přijde do kontaktu. Nakonec jsem ale stejně rád, že si vybral tu řezbařinu. Začátky byly těžké, ale pak se chytil a začalo to fungovat, když jsem mu dovolil být chvíli na internetu.

Petr: To je zajímavé, jak se ty dva pohledy na stejnou věc mohou lišit. (oba se smějí) Zaměstnáváte asi 70 lidí.

Jaká je ve vaší firmě fluktuace?

František: Vlastně malá. Vždycky jsem se snažil, aby tu zaměstnanci byli spokojení, a snažil jsem se jim vycházet vstříc.

Petr: Teď zrovna je doba, která je nakloněná změnám, ale lidé u nás zůstávají. Snažíme se, aby byli spokojeni s platem, ale i s pracovním prostředím a aby jednání bylo příjemné. Například pořád držíme jednosměnný provoz, což je dneska v takové firmě výjimka. I když došlo k reorganizaci a tu nejtěžší práci dnes dělají CNC stroje a roboti, pořád je v tomhle oboru třeba klást důraz na jemnou ruční práci, kterou se člověk učí dlouho. Proto je mnohem lepší lidem zajistit příjemné pracovní podmínky než neustále zaučovat někoho nového. Navíc pokud někoho přestane jeho práce bavit, může v rámci firmy zkusit něco jiného. Čím jsme větší, tím víc možností máme.

Dokázali byste dnes vyrobit kytaru bez moderních strojů?

František: Samozřejmě. Já si pro sebe občas udělám něco, co nevyrábíme, třeba mandolínu nebo ukulele. Ale nevím, jak ty…

Petr: Ale jo. Jen si myslím, že by to nebylo tak kvalitní, protože díky strojům si člověk může pohrát i s těmi nejmenšími detaily. Sice musím programování a ladění věnovat mnoho hodin, ale výsledek stojí za to. Když jsme ještě neměli CNC stroje na výrobu krků, vyráběli je tu dva lidi – a každý z nich měl tendenci dělat je po svém. A vzpomínám si, že zákazníci to poznali, vždycky říkali, že podle těch krků je vidět, že nám je vyrábějí dva lidé. A to se pak obchodníkům těžko vysvětluje.

Zvýšila se díky strojům a robotům nějak výrazně vaše produkce?

Petr: Když jsme zaměstnávali třicet lidí a neměli stroje, vyrobili jsme asi dva tisíce kytar za rok. Teď pro nás pracuje sedmdesát lidí a řada strojů a vyrábíme tak sedm až osm tisíc. V tomhle ohledu se to moc nezměnilo. Změna je v kvalitě a preciznosti technologií v kytaře. Jde o způsob lakování, systém výztuže, ladění desek. Prostě ta dnešní kvalita zpracování je na podstatně vyšší úrovni. Vidět je to třeba ve chvíli, když se k nám dostane nějaká naše starší kytara na servis.

Vy firmu řídíte už šest let. Je něco, co byste dnes udělal jinak?

Petr: Myslím, že ne. Spíš bych nějaká rozhodnutí z dnešního pohledu udělal mnohem dřív.

Byly chvíle, kdy jste se s tátou v nějaké otázce střetli?

Petr: Konflikty kvůli tomu, že bychom si v něčem zásadně nerozuměli, jsme neměli. Já si vzpomínám, že jsem v určité době za tátou přišel s tím, že bych chtěl větší autoritu, protože chci vést firmu jiným směrem. A on na to přistoupil.

František: Úplně jsem vyklidil pole, takže nebyla příležitost, aby vznikly nějaké konflikty. Samozřejmě že Péťa přišel s radikálními kroky a změnami, na které já bych neměl odvahu, ale věřil jsem mu.

Jaké trhy jsou pro vás důležité?

Petr: Momentálně jsou pro nás nejzásadnější Německo a Skandinávie. Dál je to Francie, Japonsko a Anglie. V polovině minulého roku jsme začali obchodovat v Číně a myslím, že právě Čína má velký potenciál. Letos plánujeme velký vstup do Ameriky, kde už distributora několik let máme, ale chceme být na tamním trhu přítomni mnohem víc. Sice nám to asi bude chvilku trvat, ale věřím, že to půjde.

Na americkém trhu distribuujete kytary pod značkou Stonebridge. Proč?

František: To se stalo kdysi dávno na veletrhu ve Frankfurtu. Potkal jsem se tam s jedním Kanaďanem, který chtěl distribuovat naše kytary, ale chtěl to dělat pod vlastní značkou. Podobně jsme tehdy fungovali s jiným distributorem na německém trhu, kam jsme kytary dodávali pod značkou Stanford.

Petr: Do roku 2011 to bylo součástí naší strategie, že jsme vyráběli kytary pro jiné značky. Konstrukci jsme používali vlastní, ale kobylky a tvar hlavy jsme dělali podle jejich přání. Od roku 2017 už ale produkujeme výhradně kytary Furch.

Proč myslíte, že dobýt americký trh bude obtížnější než ten čínský?

Petr: V Americe zákazníci kladou obrovský důraz na značku. My tam máme dva přímé konkurenty, firmu Taylor a firmu Martin. Obě jsou skutečné ikony.

V čem se jejich výroba liší od vaší?

Petr: Já jsem za poslední čtyři roky navštívil dvakrát výrobnu firmy Taylor v San Diegu, což je jen kousek od Annenheimu, kde probíhá jeden z nejdůležitějších veletrhů. Taylor má jednu fabriku tam a druhou v Mexiku. Rozdíl mezi námi je v tom, že zatímco oni se starají o detaily jen v exteriéru, my řešíme i interiér kytary, který máme krásně čistý a jdeme hlouběji do zvukových vlastností kytar. I když jsme malí, co do technologií jsme jedna z nejvyspělejších kytarových firem na světě. Už nečerpáme inspiraci z jiných výrob. Pro mě osobně je mnohem větší inspirací výroba automobilů, kde dělají komplikovaný produkt, ale dělají ho kvalitně a cenově efektivně. Kvalita šla u nich za posledních třicet let hodně nahoru a já si jsem jistý, že naše výrobní technologie se mohou v lecčems podobat.

Kytara je nástroj, u nějž je zásadní výrobní materiál. Kde jste ho v začátcích sháněl?

František: U těch prvních kytar jsem si zadní stranu z laminátu vyráběl a krky byly z mahagonu, který byl tehdy docela dobře k dostání. V dýhárně tady v Břeclavi měli obrovské odpady, takže jsem za padesát korun koupil krásné šest metrů dlouhé klády, které oni už nedokázali zpracovat. Z toho jsem měl materiál na krky na sto let. (směje se) Horní desku jsem pak udělal z rozmláceného klavíru.

Kytary vyrábíte z afrického mahagonu, kanadského cedru, ebenu z Mozambiku… Pochází nějaké dřevo z Česka?

Petr: Ano, žebrování uvnitř je z českého rezonančního smrku. A bukové olubení je také české. Tím ale česká dřevěná stopa v té kytaře končí.

Z kolika dílů se kytara skládá?

Petr: To vám přesně neřeknu. Hodně technologických záležitostí máme integrovaných, aby byly schované. To nám sice trochu ztěžuje práci, ale snažíme se, aby kytara vypadala navenek tradičně. K výrobě kytary je třeba udělat osmdesát až tři sta operací a i s technologickými přestávkami nám ji trvá vyrobit měsíc až šest týdnů. Vše záleží na náročnosti výroby, lakování, povrchové úpravě nebo četnosti dekorací.

Co je na výrobě kytary nejtěžší?

Petr: Těch věcí je víc, ale největším oříškem bývá lakování. U nás je to o to složitější, že nám nejde jen o pěkný povrch, ale o povrch, který bude dobře zvukově rezonovat. Většina laků na trhu je dělaná pro nábytkáře, kde se rezonanční vlastnosti neřeší – nebyla tak jiná cesta než vyvinout vlastní lak. Proto jsme se spojili s jednou německou firmou, která nám s tím pomohla.

František: Já s lakováním bojoval deset let a neustále jsem narážel na to, že jsem nebyl natolik zajímavý, aby se někdo vývoji nového laku věnoval. Takže tohle je jedno naše vítězství.

Petr: V lakovně je navíc největší riziko zmetkovitosti. Nejdůležitější částí kytary je přední deska, která nejvíc ovlivňuje zvuk. Když víte, jak ji vyrobit, není to problém. Ale na lakování mají stále vliv prostředí a nepřesnosti práce, které mohou produkt ve vteřině znehodnotit.

Vaše nejlevnější kytara vyjde na 16 tisíc korun, nejdražší pak stojí klidně přes sto tisíc.  Jaký je mezi nimi rozdíl?

Petr: Roli hraje několik věcí. Podíl na ceně má kvalita materiálu a povrchová úprava. Zasahuje do ní i množství dekorací a drobné technologické věci. Jak už jsem říkal, máme povrchovou úpravu, kterou jsme si sami vyvíjeli, ale třeba u kytar z levnějších řad je lak jen na přední desce, zbytek je matný. K leštění je třeba množství ruční práce, která cenu zvyšuje. Na druhou stranu, i zvukové vlastnosti jdou díky tomu nahoru.

Z kolika kytar si zákazník může vybrat?

Petr: Není jich moc. V nabídce máme šest až sedm řad. Každý klient si ale u každé může určit tvar těla, šířku nultého pražce, vybrat si levorukou nebo pravorukou verzi, prodlouženou barytonovou verzi, dvanácti- nebo devítistrunnou kytaru a tak dále. Pak máme v nabídce sérii Rainbow, ta je určena lidem, kteří si chtějí vlastnosti kytary navolit sami. Na výběr mají zhruba ze 130 položek. Tuhle řadu jsme představili loni, a i když jsem od ní v prvním roce neměl velká očekávání, dnes tvoří pět až deset procent celé naší produkce. V lednu jsme navíc na webu spustili speciální konfigurátor, který zájemcům proces navržení kytary výrazně usnadní.

Vzpomenete si ještě na svého prvního slavného zákazníka?

František: To bylo ještě v relativních začátcích. Tehdy to byly dvě dvoukrké kytary pro kapelu Scorpions, které jsem vyráběl sám vyloženě na koleně. A co vám budu povídat, něco takového člověka potěší.

Petr: Když já jsem nastoupil, už fungovala distribuce a objednávky pro světoznámé hudebníky šly většinou jejím prostřednictvím. Ale myslím, že to byla Suzanne Vega. Vzpomínám si, že se k nám dostali díky kapele Čechomor, které dvorní kytarista Suzanne Vega produkoval desku.

Dnes už na vaše kytary hraje řada slavných hudebníků. Je to pro vás samozřejmost?

František: To není. Pořád jsou ještě nějaká jména, která bych rád slyšel na naši kytaru hrát.

Když se pak někdo slavný objeví s vaší kytarou, zvyšuje to poptávku po vašem zboží?

Petr: Reference muzikantů fungují. Nejde ale ani tak o slávu jako spíš o kredibilitu, o to, zda na nástroj skutečně umí hrát. Když je to nějaký opinion leader a zvolí si Furch, hraje to velkou roli. Ale dovedu si představit, že kdyby naši kytaru měla nějaká popová megastar, s prodeji to nic neudělá.

Autor: Petr Jansa