Adrian Bellue: Na kytaru aplikuji to, co jsem se naučil v bojovém umění

Když si před lety Adrian Bellue způsobil zranění při tréninku Kung Fu, zahodil kimono a do rukou vzal kytaru. Dnes platí za jednoho z nejlepších fingerstyle hráčů a své dovednosti posunuje stále dál, což dokazuje i jeho poslední dvojalbum Stringslinger, na kterém dokázal, že to jeho muzice sluší i s basou a bicíma. Už léta spolupracuje s českým výrobcem kytar Furch. Díky tomu se na konci měsíce ukáže v České republice, kdy na třech místech povede svůj kytarový workshop. Konkrétně se objeví 21. 5. v Praze, 27. 5. v Ostravě a 28. 5. v Brně. Jak vznikalo jeho nové album? Jaké byly Adrianovy začátky? Co mají bojové sporty a kytara společného? O tom jsme si s Adrianem popovídali v následujícím rozhovoru.

Právě jsi vydal své nové dvojalbum Stringslinger. Jeden disk obsahuje tebe samotného a na druhém můžeme slyšet tvé skladby doplněné o rytmickou sekci, bubeníka Barryho Eldridge a baskytaristu Jonathana Stoyanoffa. Jak k vaší spolupráci došlo?

S Jonem a Barrym jsem se potkal na festivalech. Já hrával sám a oni s Joem Cravenem and The Sometimers. Míjeli jsme se, když jsem slézal z pódia a oni se na něj šli připravovat. Jednou jen tak prohodili: „Hej, chlape, slyšeli jsme nějakou tvou muziku, pojďme si promluvit.“ No a pak jsem strávil dva roky posíláním si skladeb, létáním za nimi kvůli zkouškám, hráli jsme jako trio neohlášené koncerty na festivalech, abychom se společně zdokonalili.

V čem jsou pro tebe výhody a nevýhody hraní s dalšími dvěma spoluhráči?

Hrát akustický fingerstyle s kapelou je v živých situacích velmi náročné. Vlastnosti piezo snímačů v akustické kytaře mohou způsobit nepříjemné zpětné vazby, zvláště pak při zvýšené hlasitosti, které je potřeba, aby ses dorovnal bicím. Musíš použít ekvalizéry a správně nastavit odposlechy, aniž bys však ztratil dynamiku nebo potřebnou hlasitost. Vedle toho je sólové vystupování snadnější na cestování, kdy jedu jen s kytarou a batohem, ve kterém mám vše potřebné.

Nyní přijedeš do Evropy zahrát sám. Zvažuješ ale, že bys třeba na své příští cestě na starý kontinent vzal kompletní Adrian Bellue project? Plánujete spolu nějaká živá vystoupení?

Rád bych trio na turné vzal, zvláště pak za moře. Zájem projevily některé festivaly v Evropě a Jižní Americe. Vidím to tak, že budeme muset pracovat souběžně s mými sólovými aktivitami, dokud si nebudu moci dovolit je vzít se mnou na turné. Myšlenkou tria nebylo jen vytvořit větší zvukovou rozmanitost, ale také přinést větší show, když už přijdou na řadu větší festivaly a turné, které budou vyžadovat něco víc než jen sólového hráče.

Na Stringlslinger se stejně jako na tvé předchozí desce podílel Antoine Dufour. Plní při práci s tebou i roli producenta nebo se spíše jen stará o výsledný zvuk?

Antoine postavil mou kariéru. Dostal jsem se k němu před sedmi lety, když jsem mu jen tak naslepo napsal email. Jeho odpověď byla jednoduchá: „Dobré věci. Chtěl bys udělat společné turné?“ Poté, co jsme se seznámili na cestách, na akcích a festivalech, jsme se nakonec dohodli, že spolu natočíme desku v jeho domácím studiu. Jako zvukař a skladatel má neuvěřitelné ucho, slyší věci, které jiní producenti a zvukaři neslyší, když dojde na dynamiku akustické kytary. Zkoušel jsem velká studia za milión dolarů s věhlasnými producenty v Nashvillu, ale ti neměli ponětí, co si s mou muzikou počít. Není to jen skvělý hráč a skladatel, ale pokud jde o nahrávání, tak opravdu dbá na všechny detaily. Vřele všem spolupráci s ním doporučuji. Staví se k muzice velmi osobně a to, že budete nahrávat u něj ve studiu, z vás dostane něco zvláštního a ojedinělého.

Antoine patří rovněž mezi skvělé fingerstyle hráče. Patří mezi tvé inspirace? Koho dalšího bys mezi vzory mohl zařadit?

Co se týče akustické kytary, tak je Antoine jednou z mých hlavních inspirací. Samozřejmě jsou zde další hráči, které bych mohl jmenovat, ale Antoineova muzika z nich vyčnívá, posunula mě úplně někam jinam. Když jsem se začal o moderní akustickou kytaru zajímat, studoval jsem hodně hráčů, jejich techniku, ale nyní si už sólové akustické nahrávky sotva poslechnu. Myslím, že mezi profesionály to je běžné, stejně jako kuchaři příliš neholdují svým vlastním pokrmům. Poslouchat jinou muziku, která je za hranicemi tvého žánru, je klíčem k tomu, abys přinesl něco nového, jinou perspektivu. Poslední dobou poslouchám hodně elektronické muziky, společně se všemi druhy metalu, prog metalu. Ale stejně tak i world music, filmovou hudbu a soundtracky k videohrám. Pokud bych ti měl dát seznam těch, co mě inspirovali, tak první tři příčky by obsadili Antoine Dufour, Hans Zimmer a Meshuggah.

Myslím, že Antoine Dufour začal hrát na kytaru až v patnácti letech, jak to bylo u tebe? Kdy jsi provedl své první krůčky?

Začal jsem ve čtrnácti. Sehnal jsem si BC Rich Warlock, černou „slayerovskou“ kytaru. Když jsem vyrůstal, tak jsem poslouchal převážně metal a různé soundtracky. Prvky klasické muziky a fingerstyle jsem zapojil čistě proto, že jsem byl posedlý kytarou. Mé nejoblíbenější kapely v mládí byly Death a Necrohagist, ale poté mi byly představeni umělci okolo labelu Windham Hill. Hodně klasické hudby mi samozřejmě taky ukázali mí učitelé na kytaru.

Takže jsi začínal na elektrickou kytaru, akustická přišla později. Mimochodem hodně lidí u nás si tě, když zaslechnou tvé jméno, plete s jiným výborným hráčem na elektrickou kytaru, Adrianem Bellewem, někdejším členem King Crimson.

To, že si nás pletou, se mi stává často! Začal jsem na elektriku a ze začátku jsem se učil skladby od kapel, které jsem měl rád. Převážně tedy metal, tvrdší a rychlejší věci. Akustice jsem se do střední školy, kde mi učitel ukázal klasické virtuózy a skladatele, vše od Bacha až po Sora, moc nevěnoval. Na několik let jsem však odložil kytaru úplně a věnoval se bojovému umění.

Je tady nějaká podobnost mezi hrou na kytaru a bojovými sporty?

Tak tohle rád popisuju. (smích) V pubertě jsem učinil pár špatných a sebedestruktivních kroků, stal jsem se drogově závislým a brzy jsem přestal vnímat své životní cíle. Má rodina ze mě byla unavená, mí přátelé ze mě byli unavení já se vymykal kontrole. Neměl jsem už ani své elektrické kytary a aparát, prodal jsem všechno, abych se mohl sjet nebo abych vůbec přežil. Když v mé mysli nastaly ty nejtemnější dny, zabloudil jsem náhodou do ateliéru bojových umění. Vytrénovaný, potetovaný týpek, na sobě kimono, venku dělal hot dogy a jeden mi nabídl. Potom se mě zeptal, jestli bych se nechtěl začít učit Kung Fu. Něco mě přimělo říct ano. Byl jsem v té době celkem introvert, šel jsem tam a on mě popadl a hodil přes celou místnost. Postavil mě, očistil mě a povídá, že teď jsem na řadě já. V tu chvíli mě to chytlo. Trávil jsem tam celý týden každý den, než se mě můj učitel Sifu zeptal, co bych potřeboval. Odvyprávěl jsem mu v kostce celý svůj životní příběh, bez váhání řekl: „Vykašli se na všechny ty sračky a prostě se věnuj jen Kung Fu.“

Co se dělo pak?

Několik let jsem se učil a trénoval a potom jsem se přihlásil na turnaj, ale během připrav na něj jsem utrpěl těžké zranění kolene, což mě na nějakou dobu odstavilo. Doktoři mi řekli, že bych si měl najít něco jiného, čemu se budu věnovat. To mě celkem zasáhlo a tak jsem začal hodně přemýšlet. Během toho, co jsem ležel na posteli a uzdravoval se, jsem začal být neklidný a potřeboval jsem do něčeho bouchat. Na trénincích jsme používali dřevěného panáka, tzv. mook jong, a počítali různá rytmická schémata. Vzal jsem tedy jedinou dřevěnou věc, kterou jsem měl, starou akustickou kytaru a začal jsem na ní zkoušet údery a počítat. Ta kytara neměla ani všechny struny a byla rozladěná, tak jsem ji přibližně naladil a dál ji zkoumal. Ve stejné době jsem na YouTube objevil stránku chlapíka jménem Andy McKee a říkal si, že vlastně dělám něco podobného. Tehdy jsem objevil Candyrat Records a Antoinea. Poté jsem si uvědomil, že Kung Fu mi dalo něco, co jsem po celou dobu hledal, uměleckou podobu a disciplínu. Věděl jsem, že to, co jsem se naučil díky bojovému umění, mohu aplikovat i na kytaru.

Mohl bys být konkrétnější?

V Kung Fu jsme se učili o kinetické energii. O tom, jak v boji musí být jeden velký, tekutý pohyb. Každý pohyb plynule přechází do druhého. Mluvili jsme také o tom, že vše je o kruzích, o hodně kruhovém pohybu. Malých a velkých kruzích, které vytváří pohyb. Poté jsme se bavili o následném postupu, o záměru provést něco, co ještě tak úplně neumíte, naučit se posouvat a provádět techniku dokonale. Také jsme se učili, jak používat každou část svého těla a rukou jako zbraň a jak používat tyto různé zbraně na různá místa na těle. Tohle jsem si pořád uchovával v paměti a v rukách, během toho, co jsem se uzdravoval, až do doby, co už mi z toho, že jsem musel být pořád zavřenej, začalo hrabat. A tak jsem vyrazil na párty, na kterou mě pozvali. Neznal jsem tam snad nikoho a jak jsem už říkal, v té době jsem byl pořád ještě introvert. Vzal jsem si sebou svou starou kytaru, abych případně hrál někde v rohu, kdybych byl náhodou nervózní, což jsem byl. Když jsem dohrál, zvedl jsem hlavu a celý dům seděl potichu přede mnou a najednou se spustil velký aplaus. Začali se mě ptát, jestli mám CD nebo webovky, vizitky, další se mě ptali, jestli učím na kytaru a další, jestli bych nepřijel zahrát koncert. Všechno mě to najednou zasáhlo, že jsem dál chtěl posunovat své umění a disciplínu.

Jaké je vlastně tvé hudební vzdělání? Slyšel jsem, že jsi získal certifikát na Sacramento City College a potom jsi snad zvažoval jít na konzervatoř. Nakonec ses ale rozhodl jinak, protože by ses tam necítil pohodlně. Dalším důvodem prý taky byla skutečnost, že jsi viděl mnoho klasických kytaristů, které navštěvování hudební školy zrovna neprospělo, je to pravda?

Rozhodně jsem si tohle v minulosti myslel. Věřím, že hudební škola ti může přinést spousty užitečných, ale i škodlivých věcí. Myslím, že první otázka, kterou jsem si tenkrát položil byla: „Na co? K čemu to je? Kam směřuješ? Co s muzikou zamýšliš?“ Když jsem si pak uvědomil, že to, co chci, je tvořit muziku, kterou prostě slyším ve své hlavě. Věděl jsem, že ztrácet čas a peníze kvůli tomu, abych získal titul, mi ještě nezaručí, že se tomu tak stane. Na druhé straně ti ale vzdělání v hudbě může pomoci jako skladateli, jelikož se o muzice hodně učíš a hraješ na spousty nástrojů. Čím dál tím víc jsem si však uvědomoval, že nemám zájem učit se všechnu tu muziku od autorů, se kterými jsem necítil žádnou spojitost. Chtěl jsem tvořit svou muziku, z mé hlavy. Nakonec mi učitel řekl, že prostě musím vyrazit ven, hrát a psát.

Již několik let hraješ na kytary značky Furch, pod jejichž záštitou proběhnou i tvá vystoupení u nás v ČR a Evropě. Kdy a jak vaše partnerství začalo?

Na kytary Furch hraju už od roku 2013. Prvně jsem je objevil, když jsem vyrazil na své první turné s Antoinem Dufourem a během našich cest jsme zajeli na Healdsburg Guitar Festival. Byla to přehlídka světově nejvýstřednějších a nejeklektičtějších výrobců na světě. Většina nástrojů stála 15 tisíc dolarů, některé byly dokonce skoro za 100 tisíc. V noci jsme přebývali u Antoineova přítele a někdejšího studenta a ten měl doma starého Furcha, kterého koupil kdysi právě od Antoinea v době, kdy začal pracovat s Mariem Beauregardem. Celý den jsem strávil tím, že jsem hrál na ty nejdražší kytary na světě a potom v noci jsem hrál na starou kytaru od Furcha. Nechápal jsem, že Furch zněl lépe než většina těch dalších kytar. Antoine mě povzbuzoval, abych dál pracoval na své muzice, že by se mnou mohli nakonec spolupracovat. Tak nějak jsem věděl, že časem budu mít svůj vlastní signovaný model.

Právě jedním z cílů tvé cesty je i návštěva výrobny Furch, kde budete pracovat na zadání nové sedmistrunné kytary přímo pro tebe. Můžeš přiblížit, v čem bude tento model speciální?

Ano, navrhování sedmistrunky bude jeden z vrcholů tohoto turné. Myslím, že je pro to pár dobrých důvodů. Jedním z nich je fakt, že muziku píšu na standardní i barytonovou kytaru a cestování se dvěma kytarama může být náročné. V některých případech si druhou kytaru vzít nemůžu, takže vždy pak musím proškrtat seznam skladeb, které budu hrát. Pokud bych tedy svůj materiál mohl sloučit do jednoho nástroje, tak to pro některá turné bude velká pomoc. Navíc většina mého nového materiálu, který píši je náročnější na spodky. Chci basovější odezvu. Hodně jsem se přikláněl ke své barytonové kytaře, právě kvůli tomu. Vždy je tady ve srovnání ze standardní kytarou znatelný rozdíl. Věřím, že pro sedmistrunnou kytaru je tady velký trh, protože momentálně nikde nejsou žádné cenově dostupné modely sedmistrunných akustik, které by měly špičkový tón. Najdeš modely z levné produkce, ale nic od specializovaných firem, nic se skutečným tónem a silou, na které jsem zvyklý u Furcha a jiných výrobců. Hodně se zajímám o metalovou scénu a přátelím se se spoustou muzikantů a profesionálů v této oblasti. Všichni z nich milují akustické kytary, ale všichni taky chtějí stejnou věc, aby měla hluboký zvuk. Cítím, že má hudba i tahle značka může propojit tyhle trhy a oslovit více lidí.

Viděl jsem, že jsi v minulosti hrával i na kytarovou harfu. O tom, že by ti ve Furch Guitars vyrobili tento nástroj na zakázku jste zatím neuvažovali?

Pořád na ni hraju, i když poslední dobou je to stále méně a méně. Je to úžasný nástroj a rád bych ho prozkoumával více, ačkoliv cestovat, byť jen s jednou harfou je velmi těžké a já jsem na cestách stále více. Ono také udržet tento nástroj v dobrém stavu spolu se všemi změnami počasí a tlaku je velmi těžké. Nikdy jsem pro tento nástroj nenašel uplatnění v kapele, protože se to vše při živém hraní ztratí. V budoucnu však určitě budu usilovat o to, aby na mých sólových nahrávkách bylo více kytarové harfy. Možná, že mi ve Furchu jednu vyrobí. Opět bych věděl o lidech, kteří by rádi měli cenově dostupnou kytarovou harfu!

Přijde mi, že fingerstyle se každým rokem stává stále populárnějším. Je to čistě jen můj pocit nebo to tak vnímáš taky? Jestliže ano, čemu tu zvýšenou popularitu přisuzuješ?

Myslím, že to má svůj důvod. Vidím ohromující hráče v různých malých komunitách, jak si pomalu vytvářejí své publikum a rozšiřují povědomí o fingerstylu. Věřím, že se tak děje, protože fingerstyle je pořád víceméně neznámý a nepatří do mainstreamu. Když někdo poprvé slyší a vidí fingerstyle na určité úrovni, tak to v něm zanechá silný dojem. Technika, ale i to, že tak můžete dosáhnout jakési malé kapely. Mladým hráčům to může ukázat směr.

Věnuješ se instrumentální muzice, tedy bez zpěvu. Ovšem na YouTube jsem narazil na několik skladeb, kde předvádíš Tuvínský hrdelní zpěv. Jak ses této technice naučil a kdo tě k ní přivedl?

Učil jsem se tomu sám, už je tomu několik let. Natočil jsem tenhle zpěv v mé skladbě Steppes. Poprvé jsem se s tím setkal, když jsem byl teenager a zajímal se o hrdelní zpěv používaný v death metalu. Četl jsem si o něm, a o tom, jak se s ním někteří zpěváci snaží experimentovat. Objevil jsem dokument s názvem Genghis Blues, který mě hodně ovlivnil, stejně tak i několik knih jako Where Rivers And Mountains Sing nebo Tuva Or Bust! Poslechl jsem si různé kapely, např. Alash Ensemble a Chirgilchin, a začal to sám zkoušet. Četl jsem o tom, jak hrdelní zpěváci stojí s lidmi hruď na hruď, aby jim ukázali rezonující vibrace. Tak jsem si přiložil své subwoofery na hrudník a snažil jsem se toho zvuku docílit. Nakonec jsem přišel na to, jak používat všechny tyhle techniky, včetně harmonických podtónů a podobně. Jestli někdy přijdete na můj koncert, tak pokud bude dobré ozvučení, zapojím do svého setu i nějaký ten hrdelní zpěv.

Autor: Petr Adamík