Petr Furch: Nejvíc soutěžím s fyzikou

Rozhovor s kytarářem Petrem Furchem byl sérií milých překvapení. Tím největším byla až vědecká povaha toho, jak o své práci a hlavně výtvorech přemýšlí. Tím druhým propojení byznysových a řemeslných úvah. Tomu říkám dobrý mix.

Petře, jak ses dostal k výrobě kytar – jako hráč, nebo jako kytarář?

Táta měl firmu jako zásadního člena rodiny, takže jsem v tom vyrůstal. Navíc, táta je muzikant, takže jsme chodili na koncerty. Ve dvanácti jsem měl zájem si něco zahrát, začal jsem s akustikou. V šestnácti jsem k narozeninám chtěl elektriku. Tenkrát jsem si myslel, že elektrika je základ. Táta šel k Pepovi Váchovi ze Zlína, a ten mi udělal custom strata. Ale teda, nejdřív se táta naštval, protože základ je přeci akustika (smích). A nakonec měl pravdu, sám jsem skončil u akustiky. Vlastně to tak je, elektrický kytary přicházejí a odcházejí, akustika zůstává.

Je vlastně nějaký vývoj v oblasti akustických kytar?

Je to konzervativnější, ale je. Akorát není tolik vidět, protože jde o konstrukční věci, který jsou spíš uvnitř. Máme ale ověřeno, že zákazník je konzervativní. To už si vyzkoušely i jiné značky. Vezmi si třeba Ovation, kdysi móda. Ale i tak se to ujalo. Pak za průlom považuji Taylor, protože jako první nejen otevřeně řekli, že vyrábí pomocí automatizace, ale ještě z toho udělali přednost. Ostatní výrobci trvali na handmade.

No a není dneska zase handmade nebo boutique zase v módě?

Určitě je tam velká role exkluzivity. My jsme taky dřív byli custom výrobce, jenže jak rostl zájem, museli jsme to řešit. A táta je vystudovanej zámečník, takže celkem přirozeně začal přemýšlet o šablonách a strojích.

Ty jsi druhá generace, zažil jsi vlastně ten přechod z ruční na automatizovanou výrobu?

No jasně, to už jsem vnímal a podílel se na tom. Firmu jsem převzal před pěti lety, ale co se týče technologií, tak to už bylo předtím. Zvolili jsme pozvolnou cestu. Pozvolnost je naší růstovou strategií. Protože kvalita je esenciální.

A jak to máte s kvalitou kontroly?

Několik zásadních věcí. Máme výrobu pod naší střechou, takže sporné situace řeším osobně a operativně. Jsem denně na place, a tak mám možnost rychle reagovat na problémy. Je to docela dobrodružná věc.

A v čem je pro tebe vlastně rozdíl v kvalitě, jaký je vlastně rozdíl mezi nižší a vyšší řadou? Ladíte to zvukově podle sebe?

Hodně investujeme do vývoje, máme dost knowhow. Neexistuje, že bych jednu řadu dělal schválně lepší a druhou schválně horší. Rozdíl je v pracnosti. Dekorace a exkluzivní materiály. Velkou roli hraje povrchová úprava. Naše vyšší řady mají námi vyvinuté finiše. Ale co se týče konstrukce, tam se dějí stejné věci bez ohledu na řadu. Včetně ladění desek a tak. Taky děláme všechny řady tady. Proto taky nepřemýšlíme o nějakých extralevných řadách. Některé trhy nás k tomu přemlouvaly, ale odmítli jsme.

Když jsem testoval Furchy, byly bez elektrifikace. A přiznám se, že jsem v sobě narazil na otázku, jestli bych chtěl rozvrtat lub kvůli snímání. Hraje to nějakou roli ve zvuku, nebo je to jenom můj předsudek?

Lub v téhle oblasti sice rezonuje, ale ten vliv je malej. Nicméně, já to nedoporučuju, protože mi přijde škoda řezat do kytary. Jasně, je to pohodlné, máš ekvalizér a baterku po ruce. Ale jde to řešit. Někde je aspoň indikátor nabití baterie. Ale hodně muzikantů mění baterku se strunami.

Jak jste vlastně vybírali systém snímání? Jak jste došli ke dvěma řadám L.R. Baggs – Element a Anthem?

Nebylo to jednoduché. Naše kytary dávají poměrně dost informace, komplexní zvuk. Prošli jsme asi desítku značek rozličných technologií. Pro naše kytary nejlíp sedí toto, prošli jsme to slepými testy, spoluprací s muzikanty. Ale šli jsme i po exaktně měřitelných věcech.

Vy dáváte kytary bez snímání a každý si pak může zvolit. Není to trochu problém? Většinou lidi chtějí plug and play řešení.

To je pravda, řešili jsme to. Nakonec jsme šli touto cestou, protože hodně našich zákazníků má za sebou zkušenosti s nějakým typem snímání a jsou velmi citliví. Ale některé prodejny chtějí plug and play, tak tam kytary s už vyřešeným snímáním klidně dáme.

Jak vlastně řešíte vztahy se zákazníky? Firemní hráči, endorsment nebo artist relation?

Máme to, ale dostat se do toho je dost náročný (smích). My chceme, aby si muzikant vážil nástroje, na který hraje – a to bez finanční spoluúčasti nejde. Ale když jsme se poptali u jiných firem, točí se v tom taky slušný peníze.

Děláte vedle limited edition taky custom?

Jdeme cestou povolených úprav. To znamená, že do korpusu nedovolujeme zásahy. Včetně tvaru kobylky, kterou považujeme vlastně za součást žebrování. Bohužel, tam musíme požadavky odmítat. Tam je to testované, je tam vývoj a toho se vzdát nemůžeme.

S kým v oblasti tvorby porovnáváš, co je vaše liga?

Tak jsou značky, které mám rád a sleduji je. Ale nepřikládám tomu příliš velký význam, nechci skončit u toho, že vyrábím něco podobného. Nejvíc bojuju, a to jméno klidně řeknu, s fyzikou. To je největší konkurent, to je můj přístup. S tím se potkávám denně, to umí hodit klacky pod nohy. V tomto ohledu mě hodně inspiruje vývoj v automobilovém průmyslu.

A poslední otázka – co vlastně posloucháš?

Teď Buty a Dave Matthewse, stálice je Leonard Cohen. Rozhodně to není geekovská kytarová muzika (smích).

Off record pak padlo ještě hodně byznysových úvah a několik dalších věcí. O jednu se podělím. Preferovaný tvar kytar Petra Furcha je orchestra model nebo méně známý round shoulder. A oblíbený design je čím méně, tím lépe…

Autor: Jan Sládek