Chceme být světovou firmou, zní z Furch Guitars. Po Česku plánují rozbrnkat i USA

Ruční výroba, řemeslná poctivost, ruce uprášené od pilin. Úplně to máte před očima, že? A možná si říkáte, že jedině takto stvořený výrobek chcete. Petr Furch, majitel jednoho z největších světových výrobců akustických kytar, přesně tomuhle řekl stop. Nástroj s dokonalou odezvou a zvukem jen rukou prostě udělat nejde. Ve Velkých Němčicích za Brnem teď buduje nejmodernější výrobu na světě. Značka Furch chce do pěti let vyrůst dvojnásobně.

Osud umí kartami míchat velmi vtipně. Dnes sedí skoro čtyřicetiletý Petr Furch ve vkusně upraveném showroomu areálu ve Velkých Němčicích. Místnost má krásnou dřevěnou podlahu, kožený gauč a všude okolo po zdech visí krásné nástroje, zástupci všech řad, které zdejší konstruktéři a řemeslníci umí. To místo je důležité, jde totiž o barometr toho, jak se firma vyvinula. Jako malý se tady Furch prodíral křovím a v partě kluků rozmlacoval zbytky starého mlýna, brownfieldu, se kterým si tehdy obec nevěděla rady. Ani Furcha to nezajímalo. Daleko víc ho bavilo potloukat se v partě a o muziku nejdřív vůbec neměl zájem. Což stojí za povšimnutí. Jeho otec František Furch totiž dokázal ještě v mlze komunistického režimu nebývalou věc: vášnivému hudebníkovi se špatně sháněl pořádný nástroj, a tak se už někdy v 70. letech rozhodl, že si prostě udělá vlastní. Vzniklo tak banjo ze starého bubínku a o několik let později první akustická kytara. Vysoká řemeslná kvalita a stejný problém, který tížil i další hudebníky, způsobily, že za Furchem seniorem začali chodit s poptávkami další a další, a tak se původem zámečník začal potichu výrobě kytar věnovat naplno. Léta to tajil, ale když padla železná opona, mohl se do podnikání pustit naplno.

Pracovat s tátou? Ani náhodou!

„Jít do tátovy firmy, no to ani náhodou,“ vzpomíná na svoje pubertální nastavení Furch junior. Postupně se k hudbě ale sám propracoval a měl dokonce vlastní kapelu. Jeho otec zatím výrobu pořád rozšiřoval, až už byla tak velká, že to místo provizorií a malých dílen chtělo něco pořádného. Právě ten mlýn. Část ruiny ze 16. století nedaleko centra obce si v roce 1992 nejdřív pronajal, v roce 2000 koupil část a o tři roky později i zbytek, opravil ho a přesunul do něj veškerou infrastrukturu. To už se změnilo myšlení i jeho syna. „Je pravda, že lidé dospívají postupně, ale ve mě se to zlomilo v jeden jediný den. Doteď si pamatuju, jak jsme jednou byli za školou s kamarádkou v kině na Pánovi prstenů a já pak z toho kina vyšel s tím, že už se nechci tak flákat a že chci se životem něco dělat,“ povídá Furch junior vsedě na koženém gauči, který dnes stojí ve stejných místech, kde si před lety otci říkal o první práci.

Furch senior svého syna do firmy přizval. A byla to jeho velká výhra, což ale tehdy ještě nevěděl. Syn, jinak vyučený umělecký truhlář, dodělal jazykovku a od 21 let si postupně procházel všemi možnými oddělení ve firmě. „Tehdy jsem ještě nevěděl, jestli mě to bude bavit, ale stejně jsem potřeboval peníze na pivo a tohle rozhodně dávalo větší smysl než jít někam do truhlárny. Pak mě táta začal brát na výstavy, viděl jsem, jak lidi kytary baví, a poznal, co to obnáší v obchodě. A to už byla jiná,“ pousmívá se muž, který začínal v oddělení finálního seřízení a naladění kytar. „Tenkrát to bylo opravdu komplexní, byla s tím velká dřina. Dnes už to naši kolegové dostávají krásně nachystané,“ popisuje Furch jednu z mnoha velkých změn, která se ve firmě udála.

Třicet let staré auto řídit nechcete

Taky si říkáte, co se dá ještě měnit a vylepšovat na hudebním nástroji, který vypadá po staletí skoro stejně? Furch tuhle otázku čeká. „Vezměte si, jak se posunují konstrukční a materiálové možnosti. Do toho za staletí padla spousta nápadů, z nichž část zapadla, protože s tehdejšími možnostmi je nebylo možné realizovat, ale teď už ano. A strašně moc se posunuly měřicí metody. Vlastně je to podobné jako s auty. Ta, se kterými jsme jezdili před 30 lety, byla fajn, tehdy jsme si je pochvalovali, ale dnes už bychom v nich jezdit nechtěli,“ dává přirovnání výrobce. Furch junior se postupně stal šéfem výroby a pak celé firmy. Krok za krokem propojil tradiční řemeslnou výrobu s nejmodernějšími obráběcími CNC technologiemi, jejichž programování se dlouhodobě věnoval. Přebral také vedení výzkumného oddělení, které vyvinulo například unikátní technologii UV lakování umožňující dosáhnout tenké vrstvy laku za současného zvýšení tvrdosti a brilantnějších zvukových vlastností nebo nový design odlehčeného žebrování.

„Specializujeme se na věci, které hráči dávají přidanou hodnotu. To u kytary za pět tisíc nejde, to nás nezajímá,“ povídá muž, jehož produkty stojí mezi tisíci a deseti tisíci eury a prodávají se po celém světě. „Projeví se to ve zvuku nebo v tom, jak dlouho kytara vydrží. Ona se dá celkem jednoduše třeba rozsednout, ale my chceme, aby vám vydržela opravdu dlouho a zároveň skvěle hrála. Povedlo se nám je vypiplat do opravdu vysoké technické dokonalosti a teď si říkáme, že je škoda, aby si ji nemohl zkusit úplně každý na světě. Proto se chceme stát opravdu světovou firmou,“ říká odhodlaně a na české poměry pořád ještě nezvykle otevřeně.

Jedna jako druhá. A dokonalá

Firma se ve světle technického zdokonalování vykašlala na líbivé marketingové fráze a fotky, na kterých vypadá dobře hoblík v ruce. Místo toho nastěhovala do výroby moderní technologie. Když totiž desku opracovává člověk a potřebuje se dostat na nějakou hodnotu rezonance – což už jde v dnešní době přesně měřit – trefit se je vážně kumšt i pro opravdu zručné jedince. A ani ti, co to zvládnou jednorázově, to nedokážou dělat pořád a pořád stejně v tisícovkách kusů, které dílnami ve Velkých Němčicích projdou.

Že dokážou dodávat u každého kusu stejnou kvalitu, jsou si tady jistí. U každého nástroje se totiž měří čtyři parametry s jasně stanovenými hodnotami: vyváženost tónového spektra napříč hmatníkem, celková hlasitost, dozvuk a dynamické spektrum. Ne, nikdo sem nechodí s tím, že by chtěl přesně hodnoty X a Y. Podle Furcha se ale kvalita pozná tak, že kytara pružně a rychle reaguje na podnět hráče, už při malém pohybu se opravdu rozezní a při silném naopak vydrží znít patřičně dlouho. „Máme na to moc hezkou zpětnou vazbu. I z mailů, které nám chodí, je vidět, že lidi naší filozofii fandí,“ říká.

Furch už se doslechl, že někteří lidé považují jeho nástroje za Porsche mezi kytarami. Možná nic jiného ho ještě tolik nezahřálo: „Sám jsem velký fanoušek téhle značky. Dokázali se dostat na ohromně vysokou úroveň inženýringu, produkt je promyšlený, má vysokou výrobní kvalitu a vyladěný design. A za to všechno chtějí v porovnání s jinými značkami ve stejné kategorii, jako jsou Ferrari nebo Lamborghini, vlastně hrozně malé peníze. Všechno se to shoduje s naší filozofií, vnímám nás stejně mezi kytarami.“ Česko mají Furchovi obšancované, značka má spoustu fanoušků. To je pro ně ale pořád ještě jen začátek cesty. V Evropě dnes prodají asi 67 procent svých produktů, do Asie míří něco kolem 14 a do Severní Ameriky asi 17 procent. A právě Spojené státy jsou teď velkou obchodní metou. Minulý rok se tam prodalo asi 1200 nástrojů značky Furch, její majitelé si ale dělají zálusk až na deset tisíc kusů ročně.

Podnikání v Česku

„Jdeme tam do obří konkurence. Už teď nám konkurují v podstatě jen dvě světové značky a obě jsou tam doma, takže ztrácíme výhodu regionální náklonnosti. Z nostalgie nás nikdo kupovat nebude, musíme být prostě lepší. Vím ale, že se stávajícím produktem a posílením obchodu a marketingu si tam můžeme urvat daleko větší podíl,“ vypočítává Furch a zároveň ví, že co do počtů mu to teď úplně nesedí. Značka loni vyrobila asi 8500 kytar, letos bude na deseti tisících. Jenže přesně tohle množství chce za pár let vozit jenom do Států. Řešením je stavba nové výrobní haly, na kterou se tady už chystají. Všechny papíry jsou vyřešené, teď už jen kopnout do země a hned vedle zrekonstruovaného mlýna vyroste nový výrobní prostor, který umožní dostat se do pěti let až na 22 tisíc vyrobených kytar ročně.

Firma, která má aktuálně roční obrat 161 milionů korun a zisk před zdaněním 24,5 milionu, tohle zvládá s asi 90 zaměstnanci. Nové cíle dosáhnout tržeb z prodeje 190 milionů a udržet si stávající zisk by mělo pomoct plnit až 160 lidí.„Ve stávajícím areálu už jsme na úplném stropu, vlastně se někdy i lidem omlouvám, někde už je to opravdu stísněné. A hlavně nemůžeme nakupovat další nové technologie,“ dává Furch najevo, že se nových prostor už nemůže dočkat. A přiznává taky, že nebýt covidu, tohle všechno by se dělo daleko pomaleji. Poptávka po hudebních nástrojích šla v lockdownových časech podle jeho odhadů nahoru o víc než sto procent. Po konci pandemie sice zase trochu opadla, ale protože tady šlápli do prodeje, mají pořád vyprodáno. A doufají, že to stejné budou moct říkat i po navýšení výroby.

Kytary, na které hrají Al di Meola, Suzanne Vega, Per Gessle, David Koller, Vlasta Redl, Zdeněk Bína či Thom Artway, se tak dostanou k ještě víc lidem a ještě víc do světa.