Matěj Homola: V Africe potřebuji jen kytaru a motorku

Nad hlavou svítí slunce a pod zadkem mi vrní malá motorka půjčená od kamaráda v Nairobi. Za mnou sedí spolujezdkyně, se kterou jsem jednou stopou projel už kus zeměkoule, a vzadu na rámu mám přivázanou skládací kytaru Little Jane. A kolem je svět, který známe z pořadů o zvířatech. Východní Afrika. Je na dohled, na dosah. Tomuhle se říká ideální stav.

Kytaru Little Jane od firmy Furch jsem si vybral kvůli častému cestování na motorce, kam normální nástroj těžko bezpečně přidělám. Tohle je ideální řešení. Měl jsem možnost navrhnout design hmatníku, z loajality k práci jsem si tam nechal vyložit název naší kapely. Hraje skvěle a dobře se mi drží v ruce, rychle se složí i rozloží do batohu velikosti příručního zavazadla. Domyšlená záležitost pro kytaristy na cestách.

Máš-li svůj stroj a kytaru, kterou si můžeš na ten stroj dát, máš jako hudebník svobodu. Jedeš si, kam chceš, kde chceš, odbočíš, zastavíš, zdržíš se na víc dní, abys mohl jenom sedět, koukat na nějakou krásu a brnkat si. Kvůli tomuhle jsem si Little Jane pořídil. Plán, co dělat a kam jet, můžeš změnit libovolně během vteřiny.

Protože trasu a tempo, nejen hudební, si určuješ sám. Podle cestopisů, Google Maps, a také třeba lidí, které potkáš a oni ti poradí lepší cestu. Krom toho všeho, speciálně zde v Keni a Tanzanii, určuje trasu i omezení jízdy na motorce přes národní parky. Je to z bezpečnostních důvodů, kvůli větší koncentraci nebezpečných zvířat.

Ta zvířata zde žijí, jsou jich spousty a člověk na ně narazí i mimo rezervace, protože oni neuznávají hranice. Zebry, žirafy, sloni, pakoně, antilopy všech druhů, opice, hroši, krokodýli, pštrosi a další ptáci. Nemusíte mít ani moc štěstí a jsou blízko, hned vedle cesty. Jsou to často úchvatné scenérie.

Stejně tak nedozírné obzory, nezničené či naopak zemědělci zúrodněné krajiny, pouště a polopouště, savany, džungle a pralesy, hory v čele s Kilimanjarem. Koupání v obrovských jezerech Lake Victoria, Lake Malawi a Tanganika, nebo v teplém Indickém oceánu. Spousty bohem zapomenutých míst, do kterých večer padá rudé africké slunce. Turismus je omezen na několik nejznámějších národních parků, horu Kilimanjaro a ostrov Zanzibar. Všude jinde jste sami, tedy vlastně nejste sami, žijete s obyvateli, kteří vám říkají muzungu a zdraví vás vždy s úsměvem. Jsou všech možných etnik, mnoha jazyků a mnoha krojů. Nevyznáte se v tom, ale jako muzungu poznáte nazdobené Masaje, neboť jste je doma viděli na obrázku.

A teď v zimě, zdá se, všechno kvete a zraje. Plantáže a hromady banánů, manga, ananasů a avokáda velikosti obří hrušky. K jídlu vám u stánku vydají ugali, velký kukuřičný knedlík. Přílohou jsou fazole, piri piry, tedy chilli omáčka, do níž pak máčíte hovězí, kozí a kuřecí maso, pokud je tedy grilované a nikoliv dušené.

Ve městech a vesnicích se v lednicích chladí lokální značky piva a večer v hospodách hrají nahlas momentální africké hity. Rádi tady pijí a rádi vás v baru přivítají. Tím víc, když zjistí, že máte s sebou kytaru.

A pak je spousta míst, kde je ticho, protože tam není elektřina, jen příroda. A v noci hvězdy, které bez světelného smogu září úplně jinak a jsou tak nějak blíže.

Tak taková je Keňa a Tanzanie, vnímaná ze sedla motorky.

Autor: Matěj Homola (Wohnout)