Je to už 40 let, co František Furch dokončil v provizorně zřízené dílně svého domu první akustickou kytaru a položil tak základy Furch Guitars. Při této příležitosti jsme se rozhodli ho požádat, aby s námi chvíli poseděl u sklenky vína a poodhalil nám řadu zajímavých a dosud neznámých detailů ze svého života.
Na začátku bylo banjo
K hudbě jsem se dostal zhruba v deseti. Můj o sedm let starší bratr tehdy přišel s nápadem, že se naučím hrát na banjo a společně vyrazíme na trampskou osadu Askalona, kam jezdívala vystupovat řada známých trampských kapel. Pamatuji si, že mě ta představa nadchla natolik, že jsem si hned začal jedno banjo sám vyrábět. Použil jsem k tomu starý hliníkový bubínek.
Časem jsem se dostal také ke kytarám. První nástroj jsem zdědil po bratrovi. Během šedesátého sedmého začalo docházet v Československu ke krátkodobému politickému uvolnění a řada věcí se najednou tolerovala. U nás na vesnici se začala do společenského dění aktivně zapojovat Československá strana lidová, která tehdy dala bratrově kapele peníze na nástroje. Jedním z nich, který se mi dostal do rukou, byla pololubová elektrická kytara. Stejný model, který se objevil i ve známém českém filmu Starci na chmelu.
Později jsem vlastnil i jedno z prvních českých jumb značky Cremona Luby. Původně šestistrunný model jsem si předělal na dvanáctistrunný. Jednalo se o nástroj s hodně silným zažebrováním, který dokázal bez problému odolat i většímu tahu strun. Krk jsem si obkreslil od jednoho známého, který měl dvanáctistrunnou kytaru doma. Mechaniky jsem pak koupil v hudebninách v rámci servisních balíčků. Musel jsem jich tehdy koupit asi šest.
Zprvu jsem hrával především trampské písně, které jsem se učil ze zpěvníků. Dodnes si pamatuji na moji první písničku. Byl to Blizzard od Jirky Grossmanna.
První kytara ze starého klavíru
A pak přišla na řadu moje první kytara. V té době jsem už toužil po nějakém opravdu kvalitním nástroji. Bohužel ho ale nebylo zas tak snadné získat. Psal se zrovna rok 1980 a v tehdejším socialistickém Československu docházelo k potlačování politického a náboženského vyznání, práva na vzdělání a soukromé podnikání i svobody slova. Lidé nemohli volně cestovat přes hranice a obdobná pravidla platila také pro většinu zboží. Produkty ze Západu bylo možné koupit buď na černém trhu, nebo na pultech tuzexových obchodů. Zde se draze prodávaly výměnou za zahraniční měnu či tzv. bony, taktéž dostupné především na černém trhu. Nejčastěji prodávanou kytarou bývala v Tuzexu celopřekližková Yamaha za zhruba 10 tisíc korun, což byly téměř čtyři průměrné měsíční platy.
Chyběly mi informace a internet tehdy ještě neexistoval.
Zůstal jsem tak odkázán na nástroje místních výrobců, zejména již zmíněného státního podniku Cremona. Jejich kvalita byla ale dost tragická, a tak jsem se rozhodl postavit si kytaru sám. Nebylo to nic snadného. Chyběly mi informace a internet tehdy ještě neexistoval. Do rukou se mi však dostal produktový katalog firmy Ovation s detaily jejich roundbackových kytar. Byly to velmi oblíbené nástroje, proto jsem se jimi nechal inspirovat.
Stavba kytary mi trvala zhruba rok. Rezonanční desku jsem udělal ze starého smrkového klavíru a zadní stranu z laminátu. Na začátku mi kytara jen tak ležela zkompletovaná v koutě, hodně jsem si nevěřil s kobylkou a menzurou. Nejprve jsem na ně použil posuvné kameny, které se normálně používají na elektrických kytarách. Výsledný zvuk byl ale dost kovový, rozhodně to nehrálo moc akusticky. Později jsem je proto vyměnil za klasickou palisandrovou kobylku. Problémem se ukázal být také krk, který jsem odlil z plastu.
Mahagon byl pro mě poměrně snadno dostupný materiál. V nedaleké Břeclavi byla dýhárna, která vytvářela velké množství odpadu v podobě tohoto dřeva. Pamatuji si, že jsem tam za padesát korun koupil šest metrů pěkných dlouhých klád. Oni je už nedokázali zpracovat, ale já z nich měl krky na řadu let dopředu.
Kytaru jsem tehdy krátce půjčil jednomu svému známému, který dělal drážního pošťáka a ve chvílích volna na ni hrával. Vozíval ji jen tak v látkovém obalu. Jednou v zimě, když strašně mrzlo, s ní ve vlaku do něčeho praštil a ten na teploty citlivý plast to zkrátka nevydržel a prasknul. Nejprve jsem ho slepil, později jsem se ale rozhodl ho vyměnit za mahagonový krk.
Kamarádi muzikanti
Kytaru jsem nakonec prodal za 5 tisíc korun na jednom z potlachů, kam jsem ji původně vzal, abych před ostatními tak trochu zamachroval. Roundbackové nástroje u nás tehdy bývaly ještě dost unikátní. Za získané peníze jsem si koupil novou brusku, s níž jsem mohl začít brousit přední desky na míru. Věděl jsem, že se budu kytarám věnovat i v budoucnu. Hodně mých kamarádů mělo problém najít pořádnou kytaru, a tak jsem je začal vyrábět i pro ně.
Chybělo mi ale potřebné vybavení, proto jsem si ho musel nejprve obstarat. Něco málo jsem si koupil, třeba onu brusku. Velkou část mašin jsem si ale vyrobil sám, například vakuový lis na zadní stranu kytary, menzurovačku či brusku rádiusu hmatníku. Tehdy se mi hodilo, že jsem byl současně i zámečníkem a že jsem si potřebné nástroje dokázal vyrobit. Některé z nich používáme ve výrobě dodnes.
Potřebný materiál jsem bral odkud se dalo, třeba z již zmíněného klavíru. Hodně mi pomohl také můj kamarád z jedné brněnské trampské kapely, který za mnou v osmdesátém druhém přišel, ať mu vyrobím kytaru. Výměnou za ni mi slíbil rezonanční desky na 25 nástrojů. A tak jsem mu na to kývnul. Zprvu mě musel dost uhánět. Tehdy jsem si dal několik let pauzu, byl jsem čerstvě ženatý a stavěl jsem dům. Dokonce mi hrozil, že mi ty desky vezme. Dřevo bylo nedostupným artiklem a já tak o něj nechtěl přijít. To mě motivovalo a kytaru jsem mu nakonec postavil. Byla jednou ze čtyř, která měla oproti klasické verzi roundbackových kytar dreadnoughtový tvar. Musím říct, že hrála extrémně dobře.
S tajnou policií za zády
Vedle mě přes ulici bydlel velitel Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti a před jeho domem pravidelně stávala policejní či jiná cizí auta. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit.
V 80. letech jsme krom trampských osad jezdili s kapelou také na český soutěžní hudební festival Porta. V osmdesátém devátém jsme ho dokonce i vyhráli. Porta byla známá svým opozičním politickým charakterem. Člověk tu měl možnost setkat se s řadou známých a zajímavých muzikantů z celé republiky. Pamatuji si, že jednomu z nich dovezli originál Ovation. Já jsem si ho u něj doma obkreslil a podle náčrtu si vytvořil formu na kytaru. Tvořila ji vnitřní forma a protikus. Díky ní jsem byl schopný udělat i jeden kytarový korpus denně.
Větší množství vyrobených a následně prodaných kytar sebou však přinášelo i určité riziko. Soukromé podnikání bylo v tehdejším Československu protizákonné a hrozilo za něj až několikaleté vězení. Vedle mě přes ulici bydlel velitel Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti a před jeho domem pravidelně stávala policejní či jiná cizí auta. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. I proto, že jsem většinu svých večerů trávil v dílně. Kdokoli z ulice si toho mohl všimnout a domyslet si, co tam dělám. Navíc jsem se nedávno dozvěděl, že jeden z členů naší kapely byl údajně spolupracovník Státní bezpečnosti. Jsem si proto téměř jistý, že tajná policie o mých aktivitách věděla a že jsem byl pod jejím dohledem. A kdyby soudruzi chtěli, tak by mě mohli klidně i zavřít.
Maximální roční povolený výdělek činil podle tabulek 100 tisíc korun, přičemž 80 tisíc korun se odvádělo státu jako daň. Z 20 tisíc se daň neodváděla žádná.
Na druhou stranu jsem měl velmi dobré vztahy s místním předsedou národního výboru a také jako kapela jsme byli na vesnici dobře zapsáni. Vedení obce tak nad námi drželo ochrannou ruku. Navíc se pomalu ale jistě začala měnit i nálada uvnitř státu.
Kytary s příchutí svobody
Koncem osmdesátých let začala v Československu perestrojka, která s sebou přinesla určité rozvolnění a lidem umožnila začít soukromě podnikat. Maximální roční povolený výdělek činil podle tabulek 100 tisíc korun, přičemž 80 tisíc korun se odvádělo státu jako daň. Z 20 tisíc se daň neodváděla žádná. Takto sestavený daňový systém zajišťoval, že nikdo nevydělal více, než sám režim uznal za vhodné. Já jsem v té době oficiálně pracoval už jen na poloviční úvazek, i když mě před tím známí varovali. Báli se, že by se režim mohl opět utužit a já na to mohl doplatit. Díky bohu se tak ale nestalo.
Měsíčně jsem tehdy dokázal vyrobit jednu kytaru, přičemž každou z nich jsem pak prodával zhruba za 14 tisíc korun i s kufrem. Udělat ho mi na začátku dalo téměř stejnou práci jako vyrobit samotný nástroj. Ty úplně první kufry jsem vyřezával do polystyrenu a následně potahoval laminátem. Později jsem jejich výrobu přenechal svému bratranci, který na nich dělal úplně všechno, včetně zámků. Také s kytarovými krky mi chvíli pomáhal jeden můj známý, který vlastnil stolařskou hobby dílnu se vším potřebným vybavením. Dodával mi polotovary s vlepenou výztuží.
V osmdesátém osmém jsem se zapsal na distanční učební obor Kytarář. Přihlásil jsem se na něj společně s kamarádem, který byl šéfem vývojového střediska klavírů Petrof. Učili jsme se na něm, jak postavit kytaru na koleně. První rok jsme se zaměřili na přední desku, druhý zase na krk. Pak se to vše zkompletovalo a v rámci závěrečné zkoušky hodnotilo. Výhodou bylo, že jsme si mohli vybrat konkrétní druh kytary, na který se chceme zaměřit. Já si zvolil vyloženě westernovou kytaru s křížovým žebrováním.
V roce 1989 přišla sametová revoluce, která zahájila pád komunistického režimu. Vše se najednou začalo rychle měnit. V květnu 89 jsem definitivně opustil své stávající zaměstnání a začal se kytarám věnovat na plný úvazek. Po revoluci jsem si pronajal větší výrobní prostory a nabral první zaměstnance.
Kytary jsme prodávali napřímo koncovým zákazníkům. Zapisoval jsem si je do takového malého zeleného notýsku. Postupně jsme však začali oslovovat i první obchody. Ty nám společně s vyšší produkcí pomohly překlenout prvotní období, kdy se pozornost kytaristů přesunula z tuzemských na dosud nedostupné zahraniční značky. A když se náhodou stalo, že bylo nástrojů přebytek, naložili jsme je jednoduše do auta, v telefonním seznamu si vyhledali adresy hudebních prodejen a ty jsme pak objížděli.
Tažení na Západ
Jednou jsme takhle vyrazili pro velkou zásilku 150 polotovarů krků. Jeli jsme pro ni Fiatem 127. Dodavatel na nás tehdy koukal dost nevěřícně. Nechápal, jak to všechno chceme do tak malého auta dostat.
Sametová revoluce nám zároveň otevřela cestu na Západ. Expanzi do tamních zemí jsme zahájili v Německu, kam jsme s kolegou Jirkou Macháčkem, který má v současnosti na starosti kvalitativní kontrolu kytar, vyrazili na hudební veletrh Musikmesse. Neměli jsme tušení, co se tam děje, věděli jsme jen, že tam zkrátka musíme být. Vzpomínám si, jak jsme se na posledním odpočívadle před Frankfurtem převlékli do tehdy módních fialových obleků a bílých ponožek. Dodnes se tomu musím smát. Na veletrhu jsme se seznámili s majiteli tradiční německé firmy Hopf, kteří nám později umožnili prezentovat deset kytar na jejich stánku.
Vedle veletrhu jsme do Německa zprvu jezdili také pro materiál. Tehdy ještě fungovaly klasické hraniční kontroly mezi evropskými státy. Nikdy jsme tak nevěděli, co nás čeká. Vše hodně záleželo na aktuální náladě tamních celníků. Mnohdy jsme museli stát i kilometrovou frontu na hranicích mezi kamiony.
Jednou jsme takhle vyrazili pro velkou zásilku 150 polotovarů krků. Jeli jsme pro ni Fiatem 127, kterého jsem dostal od syna slovenského herce Michala Dočolomanského výměnou za speciální černobílé banjo. Dodavatel na nás tehdy koukal dost nevěřícně. Nechápal, jak to všechno chceme do tak malého auta dostat. Nicméně se nám to podařilo. I když jsme měli auto naložené až po strop. Později jsme takhle jezdívali pro materiál pravidelně. Většinou jsme dělali menší okruh s pár zastávkami, který nám trval zhruba dva dny. To ještě nebyla postavena ani dálnice a okresní cesty v zimě připomínaly spíše kluziště. Jak se však naše požadavky postupem času měnily, bylo potřeba tyto cesty přehodnotit a začít hledat jiná řešení.
Od laminátu ke dřevu
Celodřevěným akustickým kytarám jsme zůstali věrni dodnes. Staly se pro nás celoživotní srdeční záležitostí.
Velký zlom nastal v devadesátém čtvrtém. Dosud populární roundbackové kytary začaly být rychle vytlačovány celodřevěnými. Museli jsme proto okamžitě reagovat a změnám přizpůsobit celý náš výrobní proces.
Mezi našimi prvními celomasivními nástroji byly kytary ve tvaru dreadnought, grand auditorium a super jumbo. Postupem času jsme je ale rozšířili také o další verze. Celodřevěným akustickým kytarám jsme zůstali věrni dodnes. Staly se pro nás celoživotní srdeční záležitostí.
Pár slov závěrem
Během čtyřiceti let vyrobil František Furch společně se svým týmem více jak 100 tisíc kytar. Vedle již zmíněných roundbackových a tradičních polo a celomasivních akustických kytar, byly součástí jeho portfolia také mandolíny či jazzové a gypsy kytary. Ke tvorbě každé z nich přistupoval s láskou, péčí a precizností. Jeho snahou bylo posouvat hranice kytarového průmyslu směrem kupředu. V tomto duchu nyní pokračuje také jeho syn Petr, který před osmi lety převzal otěže ve vedení firmy.
